Košík je prázdný

Naatamojoki 2011

Naatamojoki 2011 aneb pádlování s děckama za polárním kruhem

Je 24. června 2011 a my se vydáváme na naši další vodáckou výpravu za polární kruh. Tentokrát je naším cílem doteď námi nepoznaná Naatamojoki. Naše výprava je vlastně malá pánská jízda. Otec Mirek a jedenáctiletý syn Mirda a otec Radek s šestiletým potomkem Mikešem. Pro Radka a Mikeše bude pádlování za polárním kruhem premiérou, Mirkové mají už svých pár laponských „joki“ za sebou.

Vyrážíme s řádně nabalenou Oktávkou kombi, na střeše rakev a na „kouli“ vzadu nosič s kolem. Skoro notoricky známou trasu Hustopeče – Sassnitz – Trelleborg – Stockholm – Haparanda – Inari překonáváme za dva a půl dne. V Inari kupujeme rybářské licence a pokračujeme dál na sever k Ilijärvi, odkud Naatamojoki vytéká. Než dorazíme k jezeru, překonáváme posledních 30 kilometrů prašné cesty, vhodné spíš pro ofroad. Teď už nás čeká přes 100 km řeky, uprostřed pusté, ale krásné divočiny. Máme před sebou jak přejezdy jezer, tak úseky lehčí vody, ale také peřeje a pro nás nesjízdná místa. Jsme si vědomi, že nesmíme s klukama do ničeho vlítnout. Proto jsme vyzbrojeni, mapou, GPS a informacemi s kilometráže DKV, klíčová místa máme uložená v džípíesce. Před vyplutím musíme ještě udělat pendla, k čemuž má posloužit právě Mirkova „silnička“ z roku 1985, dosud zahálející na zadním nosiči. Vybalujeme všechny věci potřebné na plavbu, mezi nimi i fungl novou nafukovačku Kulta - Revo 345. Loď nám poskytl náš kamarád Ryba a bude to vlastně i jeden z prvních expedičních testů. Jsme hodně zvědaví, jaká bude. Při pohledu na hromadu věcí chvílemi pochybujeme, že se nám do ní podaří nabalit. Ale ty pochybnosti jsou vždy stejné, takže nedbáme. Co se nevleze, nepotřebujeme. Mirek vyráží s Oktávkou na pendla do cíle cesty k jezeru Sevettijärvi. Zpáteční štreku 145 kilometrů absolvuje na kole. Do kapsy jen nějakou tyčinku, petku s vodou. Poslední kilometry jsou hodně krušné, kolo se boří do písku, hlad je neskutečný, jediná benzinka cestou je zavřená. Ještě, že se dá do petky nabrat voda z jezera. Zpestřením cyklovýletu je setkání s trojicí losů na vzdálenost pár metrů. Nehlučný cyklista losy naštěstí asi nezajímá. Po pěti a půl hodinách na kole je Mirek na zase začátku. Ještě zamknout kolo ke břízce a můžeme vyplout.

První den pádlujeme 24 km jezera Ilijärvi. Jsou ideální podmínky, nefouká. Kluci se snaží pádlovat a těší se, že si u výtoku z jezera zarybaří. Počasí je klasicky laponské, sem tam slunko, sem tam zaprší. Jezero bez problémů překonáváme, loď je opravdu rychlá. Přestože je naložená a kluci pádlují spíš symbolicky, tak jede opravdu svižně. U výtoku Naatamojoki z jezera kempujeme dva dny. Kluci rybaří a na jejich nástrahy se nechalo zlákat několik krásných lipanů a dokonce jeden losos.

Čtvrtý den pokračujeme dolů po řece. Charakter řeky je proměnlivý, jezerní plochy jsou propojeny úseky, často peřejnatými. Zpočátku obtížnost maximálně WW2. Víme ale, že nás čekají těžší místa, proto s klukama pádlujeme velmi obezřetně a často raději zastavujeme a prohlížíme. Po 8 km zastavujeme na čtverkovou peřejí. Koníčkujeme loď postranním ramenem. Následuje čtyřistametrová peřej WW3. Jedeme bez kluků na jistotu. Jakýkoliv problém je tady mnohem vážnější, vzhledem k těžké dosažitelnosti civilizace. Kluci běží po břehu a fotí. Na konci dne táboříme a kluci se zase věnují rybaření. Úlovky jsou kapitální, štiky délky 80cm končí jako chutná večeře na ohni.

Pátý den dostáváme zprávy z domova o vývoji počasí, má pršet a to nás čeká nejtěžší peřejnatý úsek řeky. Po 1km, přesně jak uvádí kilometráž, zastavujeme nad stupňovitou peřejí obtížnost WW4 – 5. Znamená to asi kilometrové přenášení, což je pro otcovskou část pořádná makačka. Musíme jít na několikrát, zatímco Mirda s Mikešem si bezstarostně pobíhají kolem. Asi po dalším kilometru následuje 3 metry vysoký nesjízdný stupeň. Přenášíme dalších 200 m pod peřej. Řeka dál pokračuje v peřejích, které většinou dopředu prohlížíme. Některé koníčkujeme, ty méně obtížné bezpečně sjíždíme. Řeka se dělí na dvě přejnatá ramena, naložené Revo koníčkujeme tím pravým. Asi 300 m pod soutokem ramen začíná pěkná peřejnatá soutěska. Jedeme ji opět bez kluků a snažíme se držet načtenou stopu. Daří se nám to jen částečně a najíždíme na balvan. Naštěstí nás tentokrát podržela loď a neplaveme. Dál pokračujeme v plném obsazení, užíváme si peřeje i krásnou přírodu kolem. Dvěstěmetrová nezáludná peřej nad Opukasjärvi je lahůdkou. Naše Revo poslušně skáče přes velké vlny a my zažíváme nefalšovanou euforii. Přijíždíme k lanovému mostu, za kterým se řeka vlévá do Opukasjärvi. Tady táboříme ve srubu, který již známe ze zimního putování na běžkách a se psy.

Po náročném pádlování si užíváme komfort a pohodu ve srubu. Další den relaxujeme, v jezeře se daří ulovit pěkné štiky, je to zábava pro všechny. Zpestřením je návštěva chlapíka, který se tu zčistajasna objevil. Měl na sobě komplet značkový outdoorový outfit. Uhostili jsme ho pár kalíškama moravské meruňkovice a pak z něj vypadlo, že se jmenuje Paul a že je hercem berlínského národního divadla. V těchto odlehlých končinách byl na treku a po týdnu mu došli zásoby, takže se vydal je doplnit do Seventijärvi. Bylo to příjemné setkání, darovali jsme mu dostatek jídla ze svých zásob, protože jsme byli vlastně skoro na konci cesty. Paul nás na oplátku pozval do Berlína do divadla, máme u něj volňásky :-).

Aby nebyl všem návštěvám konec, na dveře srubu zaklepali dva místní rangers. Než stačili cokoliv říct, už měli v ruce horký čaj vylepšený jedna ku jedné kořalkou. Neskrývali překvapení z naší přítomnosti a upřímně obdivovali náš výkon na řece. Strážci byli na kontrole rybářských povolenek, v přilehlém skladu měli uskladněný lodní motor. Poděkovali za pohoštění a vyrazili na obhlídku po jezeře Opukasjärvi.

Máme před sebou poslední den našeho putování. Od srubu se potřebujeme dostat k asi 15 km vzdálenému Seventijärvi, kde parkujeme auto. Problém je že těch 15 km vede částečně po skůtrovce, částečně po vodních ramenech tekoucích podél cesty, částečně bažinami. To vše s nafouklým člunem, spoustou bagáže a dvěma neposednými kluky. Ještě, že jsme část zásob věnovali Paulovi. Střídavé nesení člunu, koníčkování, boření se do bažin nás dokonale vyčerpává. Kolem nás pobíhají kluci a taky už je to moc nebaví, takže vymýšlí lumpárny. Hrají si na loupežníky a přepadávají nás. S úsměvem se necháváme obírat o tatranky a jiné sladkosti, ale máme toho plné kecky. I klukům ubývá energie, jsou unavení a zdlouhavá cesta je nudí, zvláště Mikeše. V jednom okamžiku jsme zase přepadeni. Mikeš s utrápeným obličejem míří klackem na svého tatínka, který v rámci hry zvedá ruce vzhůru. Mikeš už neví, o co by Radka obral a tak z něj vypadlo jeho tajné přání: „a do cukrárny“. Smíchy se kácíme k zemi. V závěru pádlujeme dva kilometry po vodě a poslední tři kilometry doběhl Radek po prašné cestě pro auto.

Máme to za sebou a jsme rádi, že jsme to zvládli bez vážnějších problémů. Celá akce byla psychicky a fyzicky velmi náročná. By to vlastně maratón pádlování, koníčkování a přenášení materiálu. Do toho neustálá starost o dva malé neposedné kluky, neustálá obezřetnost na neznámé vodě s výskytem nesjízdných míst a těžkých peřejí. Ale stálo to za to, pro všechny to byla fantastická dovolená. Naatamojoki byla asi nejkrásnější řeka, kterou jsme s děckama v Laponsku zatím jeli.

Závěrem bychom chtěli poděkovat firmě Airtex s.r.o. (Rybovi), za možnost otestovat jako jedni z prvních, člun Revo 345 – Kulta.

Autor článku: Miroslav Vodák, mail: mira.vodak@seznam.cz

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace